Historie dogy

Doga před 100 lety

Historie vzniku plemene
(MVDr. Milan Štourač, CSc.)

Dogovitá plemena mají velmi bohatou a pestrou minulost. Promítá se v ní dramatický vývoj několika tisíciletí, osudy celých národů, jejich výboje, vzestupy a pády, i osudy osobností, jako byl Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo ?železný? kancléř Bismarc, kteří stáli u kormidla svých národů a vedli je ke slávě nebo pádu.

kamen1

Německá doga je důkazem chovatelského umění, ale také živým svědectvím minulých věků. V žilách dogy koluje krev předků, kteří se kdysi plahočili v krutých klimatických podmínkách, v nebezpečných nehostinných výškách tibetského Himálaje. Tito původní předkové dog a všech dogovitých psů přešli do dějin lidské společnosti pod souhrnným označením tibetské dogy.
Tibetská doga připomíná svým zjevem černého tibetského vlka, od něhož se odvozuje. Vyznačuje se mohutnou stavbou těla, bohatým osrstěním, širokou hlavou a velkýma svislýma ušima. Na pohled budila obdiv a úctu. Používalo se jí a snad se ještě používá jako karavanních soumarů, k hlídání dobytka, obydlí a k lovu turů, jaků a jiných velkých zvířat.
Prakolébkou dogy je tedy nehostinný kraj v himálajských velehorách. A tady někde začíná dlouhá cesta plná slávy a hrůz. Základní typické tělesné a povahové vlastnosti byly dědičně tak upevněny a byly tak průkazné, že se v podstatě ve zušlechtěné tvářnosti uchovaly až do dnešní doby. Právě tyto dědičné vlastnosti dogy to byly, které pomáhají vystopovat její vlastní osudy v průběhu celých tisíciletí, i když v písemných dokladech jsou mnohdy staleté mezery.
Nejstarší písemná zpráva o tibetské doze pochází z roku 1121 před naším letopočtem. V čínské knize Šu-King se uvádí, že kmen Liu, sídlící v horách na západ od Číny, poslal čínskému císaři Wouwangovi darem tibetskou dogu jménem Ngae. Byl to pes vycvičený k pronásledování a zabíjení lidí – uprchlíků.
Tibetská doga se postupem času dostávala k dalším sousedním národům. Paprskovitě se šířila do všech stran. Používalo se jí k lovu velkých zvířat a pro válečné účely. Změnou prostředí i využití a křížením s místními druhy psů se její zjev měnil, ale základní typické znaky zůstávaly. Jak se dostávala do rukou dalších a dalších národů, měnilo se i její označení.
Z původního loveckého psa se doga stále více měnila ve psa válečného. Stala se symbolem síly. Staří Sumerové a Asyřané zdobili jejím obrazem hraniční milníky, paláce a chrámy. Chaldejského krále provázely dogy při jeho výbojích. Strhávaly nepřátelské jezdce z koní, vnášely zmatek do řad pěšáků a srážely je k zemi. Když perský král Kambyses v roce 524 p.n.l. dobýval Egypt, vrhal veliké množství bojových psů na egyptské lučištníky. Psi přispěli k jeho vítězství a k rozrušení vyspělé egyptské říše. To již tibetská doga pronikla ze studené Himálaje dolů do teplých nížin, do Nepálu, Indie, Persie a až do Babylonie. Kdysi dlouhosrstí psi se přizpůsobili klimatickým podmínkám a tak je posléze nacházíme jako psy krátkosrsté, neboť v horkých subtropických podmínkách byla dlouhá a bohatá srst na obtíž.
Veliký, výbušný válečník starověku, perský král Xerxes použil proti řekům velkých bojových psů. V bitvě u Salamis se však jeho dobyvatelské sny zhroutily. Bitvu prohrál a jako poražený útočník se musel vrátit domů. Část jeho armády však byla odříznuta od jeho hlavních vojů v oblasti Epiru. Tuto krajinu obýval kmen Molossanů, kteří perské vojsko pobili, ale jejich psi si ponechali. Netrvalo dlouho a jejich psi se stali výborným obchodním artiklem. Panovníci, knížata a šlechtici pokládali za otázku své prestiže, aby vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo říkat epirští nebo molosští psi. Poněvadž byl vývoz psů velmi výnosný, měli Molossané zájem, aby jim nikdo nekonkuroval. Proto prodávali výhradně jen samce, nikdy ne feny. Vytvořili si tak monopol, který byl zdrojem velkých příjmů.
Monopol se podařilo Molossanům udržet přes sto let. Teprve když se molosská princezna Olympias provdala za marockého krále Filipa a když se jí v roce 356 p.n.l. narodil syn Alexandr, dostala darem od svých rodičů smečku psů. Jejich potomci doprovázeli potom později Alexandra Velikého na jeho výbojích do přední Asie a do Indie.
Mezi králi, které si Alexandr Veliký podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Tento král byl chytrým diplomatem. Když se Alexandrovo vojsko přibližovalo, vyšel král ze své rezidence cizímu dobyvateli vstříc a přinesl mu cenné dary, mezi nimi také 150 velikých psů. Byli to psi daleko větší než psi epirští. Ukázalo se, že psi epirští za sto let své domestikace zakrňovali. Indičtí psi, které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko mohutnější a vyznačovali se větší odvahou a bojovností. Tyto psy přivezl Alexandr Veliký do Makedonie. Přispěli k osvěžení krve domácích psů. Jejich potomkům se říkalo supermolosské dogy.

kamen2

Alexandr Veliký měl psy zřejmě velmi rád. Když mu uhynul jeho poslední pes, nazval po něm indické město Peritas.
I velcí umírají a Alexandrova říše se časem rozpadla. Jeho psi se stali dědictvím jednotlivých knížat a tak se dostaly molosské dogy do celého světa, do Afriky a také daleko na západ. Elyrští námořníci – piráti je dovezli také do Ŕíma. Zde nastoupily molosské dogy další cestu za slávou. Římští legionáři s nimi ochraňovali hranice a používali je v bitvách proti svým odpůrcům.
Když Římané dobili Británii pod vrchním velením Galia Julia Cesara, našli tam bojové psy se širokými hlavami. Byli ještě divočajší než psi molosští, měli s nimi však četné společné znaky. Jejich prapůvod byl zřejmě stejný.
Římané rozšířili své bojové psy na sever do Alp a na území severně od Alp. V Alpách je podnebí připomínající Himálaj, proto se tam těmto psům dařilo velmi dobře. Smíšením s domácími psy vznikli švýcarští salašničtí psi a psi svatobernardští.
V době rozkvětu římského impéria byly oblíbeny zápasy psů s divokými zvířaty v arénách. Z počátku se k těmto zápasům používalo molosských dog, později anglických dog dovezených z Británie. Britské dogy byly ještě zuřivější než dogy molosské, proto dovoz psů z Británie rychle vzrůstal. Pro jeho řízení byl určen zvláštní důstojník, který měl titul procurator cynegii.
Od Římanů se dogy dostaly k ostatním národům, proti nimž Římané bojovali. Chov psů si osvojili zejména Keltové, Galové, kteří je po vzoru Římanů cvičili především pro válečné účely. Od Keltů převzali dogy Germáni, kteří je také chovali jako válečné psy.
Naproti tomu Slované dogy asi neznali. Ve slovanských sídlištích se pozůstatky těchto psů nenašly. Výjimku tvoří pověst o Neklanově bitvě s Lučany na Turském poli, při níž lučanští bojovníci použili velkých psů a dravých ptáků po germánském způsobu. Další zmínkou je zlomek básně Carmina Salisburgensis z 9. století, která je slovanského původu. Popisuje psy formátu silných dog, zapřažených do lehkých pluhů.

kamen3

Starověké dogy pronikly i do náboženství. Podle jedné báje psi, přicházející z východu, vznikli od zvířat, které bůh Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu Jupiterovi.
Pro svůj pozoruhodný zjev byla doga častým modelem uměleckých výtvorů. Našly se hlazené kameny z doby kamenné, na nichž primitivní umělec zpodobnil psa dogovitého typu. Ve starém Řecku byly dogy častým motivem na vázách, mincích a gemách. Na těchto vyobrazeních je zřejmý krátký čenich, záhyby lebeční a obličejové kůže, převislé pysky, kožní vaky pod dolními víčky a mohutná postava.
Také ve starověkých literárních dílech jsou zmínky o dogách velmi časté. Psali o nich zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous, Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a další.
Jak již víme, šířila se doga od Tibetu paprskovitě na všechny strany. Na východ do Číny, Japonska a indického souostroví, na jih do Nepálu, Indie, dále do Persie, Babylónie, Egypta, Řecka, Říma a ještě na západ a sever. Za doby faraonů dogy zřejmě v Egyptě ještě nebyly, dostaly se tam až později. Druhý směr pronikání na západ šel přes střední Asii a Rusko do východní Evropy. O tuto cestu se zasloužil pověstný Čingischán, který dogu přivedl se svými hunskými kmeny až do Evropy, především do maďarské nížiny. Potomky těchto psů známe dnes jako komondory a další maďarská národní plemena.
Ve středověku se dogy uplatňovaly jako nepostradatelní pomocníci při lovu na velká dravá zvířata, především na divočáky, vlky, medvědy a jako tělesní strážci vladařů a velmožů. V tomto ohledu se proslavila v novější době doga Tyras kancléře Bismarcka, který měl dogu nebo i více dog neustále ve své bezprostřední blízkosti.
Střelná zbraň změnila způsob lovu. Velcí lovečtí psi ztratili opodstatnění, početné smečky se rozpouštěly a jednotliví psi se dostávali mezi občanské vrstvy obyvatelstva. Tak se poznenáhlu z vysloveně panského psa, psa hradních pánů a rytířů, stával pes strážce, pes tažný, pes společník a pes luxusní. Nejvíce si jej oblíbili obchodníci s dobytkem, kteří byli neustále na cestách a potřebovali ochránce, budícího respekt.

vyuziti-nd

Kdysi se kladl důraz na vojenskou a loveckou upotřebitelnost, na tělesnou váhu, odvahu a sílu. Vyžadovala se hrubá stavba těla, hrubá srst, mohutná hlava a silná šíje, odvaha, útočnost, kousavost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a divočáci stali víceméně minulostí, změnily se požadavky na zevnějšek psa i jeho povahu. Upouštělo se od hrubých tvarů a přecházelo se k ušlechtilým a elegantním formám. Také požadavky na povahu doznaly podstatných změn, vyžadoval se pes jemnější povahy, který by byl schopen užšího spolužití v rámci rodiny.

kamen4

Cesta od prapůvodní tibetské dogy po dnešní elegantní, ušlechtilou dogu německou byla dlouhá a složitá. Měnil se zevnějšek, měnila se povaha, měnilo se pracovní uplatnění. Všechno se změnilo, ale přece jen základní typické znaky zůstaly zachovány. Je to především mohutná stavba těla, široká lebka, jejíž kůže jeví sklon k vrásčitosti a silný krk. Tyto základní prvky pronikaly a zůstávaly i přesto, že z původního jednotného typu se vyvinula velká řada plemen, jimž říkáme psi dogovití či molossovití. Svým zevnějškem se mezi sebou značně liší, ale přesto je spojují určité společné znaky.
Tak se z původní tibetské dogy vyvinula anglická doga zvaná mastif, španělská doga zvaná mastin, doga bordeauxská, kubánská, japonská, argentinská, buldog anglický a francouzský buldoček, boxer, dalmatin, mops, bernardýn, švýcarští salašničtí psi, leonberger, pes novofundlandský, rotvajler, samozřejmě německá doga a další plemena.
Útržkovitě jsme prošli mozaikou minulých časů. Rostly a mizely v nich říše, vzkvétaly a hynuly celé národy, po kterých mnohdy nezůstalo nic než hromada kamenných sutin. A při všech těch proměnách a zvratech spoluúčinkovala doga. Její činy byly dobré i zlé, podle toho, čí ruka ji vedla. Za to zlé ji nesmíme vinit, vykonávala pouze vůli člověka, plnila pouze jeho rozkazy.
Až se potkáte s majestátnou dogou, či až budete pozorovat svoji dogu, krásnou a vznešenou, ušlechtilou a přitom jemnou a dobrosrdečnou, připomeňte si, že máte před sebou živého představitele minulosti, sahající více než tři tisíce let zpátky. Je to aristokratické plemeno. Ušlechtilé a krásné!

Další zajímavé pojednání o historii plemene si můžete přečíst zde.

Zpět nahoru

Doga před sto lety
(MVDr. Milan Štourač, CSc.)

Psi ze všech nejbystřejší a spolu ve stavu neochočeném nejdravější, representují nejrázovitější domácí ?šelmy psovité? v pravém slova toho smyslu. Měly by se rozeznávati vlastně doggy anglické jako typ původní, křížením chrtů s mastiffy vzniklý, pak doggy dánské s ?dánskými psy? skoro totožné, přechod od anglických tvořící a teprve pak také německé doggy jako typ poslední, ale ze všech nejdokonalejší na vrchol krásy a vývinu těla vyspělý. V Německu však dostoupily doggy – Angličany ?german mastiff? – (mastiff německý) zvané takové mohutnosti, síly a elegance, že se nyní nejlepší doggy vůbec jen německými doggami zvou. Za představitele německého ?psa národního? pasoval je již nebožtíkříšský kancléř kníže Bismarck zálibou svou v doggách, k nimž náleželi oba jeho ?říšští psi němečtí? Tyras I. a Tyrras II. Tento druhý byl zakoupen Bismarckovi císařem německým Vilémem II. za 3000 marek. Dnes všeobecně pojmenování ?německá dogga? v sobě zahrnuje všecky ony psy, kteří se dřív zvali doggami ulmskými, nebo typickým jménem německým ?Hatzrude?, tyto poslední vesměs pocházely z Wurtemberska, kde si o chov dogg zjednali před 10–15 léty pěstitelé zásluh největších.

malba

Plemenné známky dogg německých jsou neobyčejně rázovité v každém ohledu.

Výška psa doggy nemá býti pod 76 cm, normální je 80 cm. Fena nemá býti pod 70 cm, nýbrž možno-li 75 cm vysoká.

hldruhy

1. Všeobecné vzezření: Ladné spojení mohutnosti, elegance a síly. Dogga není ani po mastiffu neohrabaná, ani po chrtu přespříliš útlá, nýbrž tvoří pravý střed mezi oběma těmi extrémy. Hlava je hrdě vztyčena, ocas v klidu, stranou zahnutý, při vzrušení pak rovně natažený, s mírným prohnutím vzhůru.

2. Hlava nečiní dojem široký a plochý, jsouc spíše vysoká a po stranách stlačená. Hledíme-li na čelo se strany, jest zřejmě vysedlé nad nosním hřbetem i táhne se souběžně s ním nebo pouze v mírném vzestupném úhlu dozadu. Patříme-li z předu na čelo, jest ono jen o málo širší, než silně vyvinutá zadní část tlamy. Lícní svaly nevystupují příliš silně. Hlava je hranatá, se všech stran ostrými rysy ohraničená, nos velký, nosní hřbet rovný, aneb jen slabě nahnutý, rty z předu kolmo uťaté. Po stranách jsou rty jen něco málo převislé, leč s dobře znatelným záhybem na retním úhlu. Dolní čelist nesmí ani vyčnívati, ani býti kratší než čelist hořejší. Oči jsou prostředně velké, okrouhlé, ostrého výrazu, brvy dobře vyvinuty. Uši vysoce nasazené, nepříliš od sebe vzdálené a když jsou přistřiženy (kupírovány) z příma stojící se sbíhajícími se špičkami. Krk je protáhlý, silný, lehce ohnutý s dobře vytvořeným vazem, od prsou k hlavě se znenáhla súžující, bez laloku a bez silného záhybu kůže na hrdle, štíhle v hlavu přecházející. Plece dlouhé, šikmo položené.

3. Prsa mírně široká, hrudní koš dobře klenutý, táhlý, co možno sáhající až ku loketnímu kloubu.

4. Trup: Hřbet mírně dlouhý, v bederních končinách lehce klenutý, kříž krátký, málo spadající a v krásné linii ku prutu přecházející. Široký hřbet spojuje se úhledně, dobře s krásně vytvořeným košem hrudním: končiny bederní jsou mocně vyvinuty a na kýtách je svalstvo silně znatelno. Břich jest v zad dobře vyvýšený a se spodní částí prsního koše krásně prohnutou ladnou křivku tvořící.

5. Prut je prostředně dlouhý, jen málo přes patní kost sáhající, široce nasazený, ale štíhlý, a tence vybíhající, i nesmí se nikdy, ani při vzrušení, vysoko nad hřbet zvedati nebo zakroužiti.

6. Nohy. Přední běhy: Loket co možno v pravém úhlu k lopatkám stojící, nadloktí svalnaté, celé běhy silné, z předu následkem silné svalnatosti zdánlivě slabě ohnuté, se strany pozorovány však úplně rovné až k dolejším kloubům kolenním. Zadní běhy: kýty svalnaté, holeně dlouhé a silné, v úhlu nepříliš tupém ku kořenu nohy. Od zadu pozorovány, vypadají kosti patní úplně rovné. Tlapky oblé, neobrácené ani zevně ani dovnitř, prsty dobře klenuté a uzavřené, drápy velice silné a dobře zakřivené. Paspárky nejsou žádoucí.

doskoz

Dle zbarvení a kresby srsti rozeznávají se čtyry hlavní odrůdy dogg a sice: 1. žíhané čili pruhované, 2. jednobarevné, 3. skvrnité a 4. tigrované, žíhaně skvrnité. Nejvzácnější jsou ze všech doggy tigrované, jejichž dokonalé exempláře patří ku drahocenným zvláštnostem a platí se vysokými cenami. Prototypem zbarvení i kresbou dokonalé doggy tigrované jest zobrazená tuto velkolepá dogga ?Rex?, za jejíž fotografii k reprodukci děkujeme nejstaršímu spolku pěstitelů dogg v Německu ?National Doggen-Klubu? v Mnichově r. 1889 založenému a roku 1897 nově zorganisovanému. Žíhané doggy mají míti základní barvu od nejsvětlejší žluti do tmavočervené žluti vždy černými neb tmavými pruhy napříč žíhanou. Jednobarevné doggy jsou buď žluté neb šedé v nejrůznějších odstínech buď zcela jednobarevné neb s temnějším nádechem na tlamě, očích a hřbetě, dále jsou doggy zcela černé a zcela bílé. Nos jest u žíhaných a jednobarevných dogg, mimo bílých vždy černý, oči a drápy tmavé, bílé odznaky býti nemají. U šedých dogg jsou přípustny oči světlejší, ale nikoli tzv. sklenné. Doggy skvrnité a tigrované mají po celém těle nepravidelné skvrny (tigrované též pruhy), co možno stejnoměrně rozdělené a to na bílé půdě skvrny černé neb tmavé. Jiné barvy a kresby jsou vadné. U dogg těchto i u zcela bílých nejsou sklenné oči, ani masově zbarvený a skvrnitý nos a světlé drápy vadnými.

skvrndoga
moddoga

Veškeré doggy vynikají nad jiné druhy psů jako vytrvalí, nad míru rychlí běhouni, sledující hravě vůz tryskem jedoucí i koně cválající. Slynou též vysokou inelligencí, bdělostí a věrností. Že by k stáru většina dogg stávala se kousavými, pravda není. Doggu ale měl by chovati jen ten, kdo ji může dopřáti hojně volného pohybu, neboť jinak snadno zakrňuje. Doggy jsou mimo boxerů a bullterrierů jedinými z velkých druhů psů, kterým se slechy kupírují. V poslední době vydali však angličtí pěstitelé heslo, že doggy nesmějí býti více kupírovány, a to vyvolalo nesmírnou bouři odporu v říši německé. Němečtí kynologové, kteří se za vrchní patrony chovu dogg, ?národních psů německých?, pokládají, zle se rozhořčili na anglické konkurrenty, kteří se opovažují zákazem kupírování sahati na jejich práva a ?hyzditi? to, co na doggách je nejtypičtějšího a ?nejkrásnějšího?, dobře do špičky střižené dlouhé uši! Avšak odporu Němců si Angličané nijak nevšímají a provádějí ?naturalisování dogg? v zájmu ochrany zvířat nerušeně dále. Proti snahám, čelícím k odstranění kupírování psů nedalo by se ničeho namítati, ješto stříhání uší je opravdu modou krutou, již cituplný člověk jako trýznění zvířat schvalovati nemůže. Leč Angličané jdou v boji proti doggám příliš daleko. Prohlašují, že německé doggy jsou jedním z nejpotměšilejších a nejnebezpečnějších druhů psů a jeho pěstění se snaží neprávem omeziti! Doggy zůstanou přece vždy imposantními, ušlechtilými a inelligentními psy, kteří sílu, mohutnost,krásu a ostražitost spojují v sobě s oddaností a věrností k pánovi svému v ladné harmonii.

dostihy
dogyalev

Fotografie použity z knihy z roku 1903

Zpět nahoru

[Zdroje článků a obrázků ze stránek CHS Bonoda: http://www.deutsche-dogge.cz/…stvznik.html, http://www.deutsche-dogge.cz/…doga100.html]